Životní styl a kulturní programování

Definovat úvodem životní styl je možná očekávaný začátek úvahy. Nechám však na představách, domněnkách i konstrukcích každého, co to životní styl vlastně je. Jde mi o to ukázat, že většina toho, v čem existujeme, není živým (životním) stylem. A že když se probudíme, prostě žijeme bez zařaditelnosti. To ovšem potvrdí každé dotčené ego: Já žádný životní styl nevyznávám. Žiju si podle svého. O-Pravdu?

Všechno, skutečně všechno ve 3d je program. Všechno projektujeme z podvědomí a tvoříme na základě programů. Pokud si je nevytvoříme vědomě, kde se tedy vzaly? Je již široce známý fakt, že zhruba do šesti/sedmi let věku se nacházíme permanentně ve stavu tranzu. A to je prostor pro prvotní práci programátorů. Do tohoto věku dostaneme vše potřebné pro matrixovou existenci. Nějaká traumata, odtržení od Zdroje, od maminky a rodičů jako Jednotného celku, fyzické bolesti, většinou začínající u bolesti porodní, jazyk, čili slovotvorbu a syntaxi, příběhy dobra a zla, rozvoj 3d smyslů, smrtelnost, jídlo, nějakou tu chemikálii z očkování nebo léků. V sedmi letech jsme už většinou zavření, oddělení, připravení. Mám dojem, že stačilo pouhých několik generací k tomu, aby se programy jen generačně přenášely a matrixoví tvůrci tak mohli bezpracně nasávat a nasávat. Až v poslední době, odhadem tak od 60.let 20.století, mají mnohem více práce.

Není, kdo by si uvědomil, co se vlastně děje a jak k tomu dochází.  A pak svou nálož prostě přehodíme na další generaci. Buď generačním opakováním v nevědomosti, nebo popřením (popření velmi často nálož přesune ob generaci). Dokola se mi objevuje říkanka Zlatá brána, odvážím se říct všichni ji (s drobnými obměnami) známe. Zlatá brána otevřená, zlatým klíčem odemčená, kdo do ní vejde, tomu hlava sejde, ať je to ten nebo ten, praštíme ho koštětem! Ach! Tolik krutosti v několika řádcích. Buď o tom vůbec neuvažujeme, nebo, pokud se v nás probouzí vyšší vědomí, takovéto říkanky prostě zrušíme. Zdánlivě vítězíme nad temnotou jejím popřením nebo hozením za hlavu (na záda našich prapotomků). Tato energie se pak bude manifestovat úplně stejně, jen v jiných kulisách. Bolest a utrpení z takového programu nezmizí. Jediná cesta je jeho rozpuštění Láskou, Pravdou. A to může být/je velmi pracné. V tomto případě zřejmě vySvětlování toho, proč jiní říkanku recitují a proč my ji neříkáme a co s tím můžeme udělat. Pokud se ovšem v takovém momentě nenacházíme v bodě neutrality, stále jsme v energii popření a odpor k vlastnímu naprogramování stále vede k (lehce zjemnělému) generačnímu přesunu. A jsme zase jenom u práce na sobě.

Programování v oblasti tzv.vzdělávání může naplnit mnoho dalších článků. Rovněž tak náboženství a sexualita. A peníze. Je ale mnoho dalších oblastí, které nás formují dle představ někoho jiného. Jednou z nich je móda. Něco, co vypadá velmi banálně. Něco, čeho si myslíme, že se můžeme zbavit (popřením). Objevují se mi způsoby využití módy k vytvoření slepé uličky pro konzervaci vědomí v matrixu. Vnímám obrazy, či spíše jakési energetické víry, jak se s tzv.módou pracuje. To, že ji určují naprogramovaní roboti v lidských tělech, mi přijde jako poměrně jasný koncept. Podívám-li se ale na situaci v daném teď, probuzené a probouzející se bytosti přinášejí zcela nové pohledy na součásti módy, což pro mě je oblečení, ozdoby, interiérová výbava...to pokud jde o hmotné vyjádření. Oblékáme přírodní materiály. Uvědomujeme si význam nápisů na oděvu jako součást programovacího jazyka. Obklopujeme se zářícími artefakty, zdobíme sebe i okolí. Jsou to předměty, jimž rozumíme, komunikujeme s nimi, cítíme je i ctíme je, pomáhají nám a my je chráníme. A módní/matrixoví tvůrci toto podchytí a vytvoří styl, který s podobnými artefakty pracuje. Pak můžeme vidět dvě bytosti ozdobené stejně, jen jedna se zdobí vědomě a v Proudu a druhá prostě následuje módu. A jen pohled z bodu nula toto může identifikovat, protože matrixem určený artefakt prostě není nabitý životem a vibračně se nachází na velmi nízké úrovni.

Oblastí, kde se toto přenesení pozornosti děje, je samozřejmě spousta. Vnímám to velmi silně u výživy - naše těla nás vedou k její proměně, k jejímu zlehčení, matrix nelení a vytvoří nové výživové koncepty založené na větší lehkosti. A naše ega se klidně nechají zlákat do slepých uliček a staneme se vegetariány, vegany, vitariány, frutariány, sami sebe jsme někam zařadili a odevzdali nějakou svou část programu určujícímu, co můžeme a co ne. Okolí nám to potvrzuje otázkami, zda jsme zastáncem té či oné skupiny. Vnímám to u mnoha dalších tzv. aktivit západního stylu existence, kdy záblesk vyššího vědomí je lapen do odbočky matrixem vytvořené a aprobované. Bez Lásky, bez Soucitu.

Hluboký soucit mě vede uvést ještě jeden aspekt. Takové programování zdaleka nestačí k tomu, aby nás v matrixu udrželo. Základní programy oddělenosti si neseme již v astrálních a éterických tělech v podobě implantátů, čili distorzních vortexů, které stahují energii a vibrace bytosti.

Znovu mi vychází to, že jediná cesta ven vede dovnitř. K uvědomování a prociťování. K vědomému směrování energie. Živý životní styl je totiž neuchopitelný, nepředvídatelný, proměnlivý, překvapivý, protože je obrazem Přítomnosti.

I.

Zlatá brána otevřená, zlatým klíčem odemčená,

kdo do ní vejde, k tomu Láska sejde,

ať je to ten nebo ten,

každý bude proSvětlen.