Temná noc duše ... nebo koho?

Urgence, s jakou jsem dostala pokyn napsat o tzv. temné noci duše, byla opravdu velmi silná. S otázkou Proč? jsem prošla pár článků, odkazů ... a zjistila, že se (s výjimkami) často kopírují a přepisují a je v nich popisován nějaký stav a že mi tam něco chybí. A začalo se mi ukazovat, jak celé toto téma pojmout.

Úplně od základu vzato, dost mi neladilo používání pojmu "temná noc duše" pro stav, o který tady jde. Zdá se, že jsme ho přejali z nějakého (literárního) díla z přelomu 15. a 16. století a bezhlavě, tedy spíše bezduše ho užíváme. Jak může duše prožívat temnou noc? Pokud mluvíme o tom, co se během těchto stavů bytostem děje, kdo je ten, kdo prožívá temnou noc? Tento pojem mi nedává smysl a tak ho nahradím slovem "probuzení", které pro mě nese podobný význam.

Celý koncept mi přišel až příliš snadno uchopitelný, a pokud je tady na Zemi něco snadno uchopitelné, vnímám tam velký prostor pro mysl, pro ego. Prostor vytvořený důmyslným programováním. Prostě jdeme po cestě (odkud, kam?), začneme spirituálně růst, prohlubujeme intuici, spojení s Universem, všechno nám klape (i po několik životů) a pak se to zadrhne a spojení se přeruší. Nikde nic. A nikdo. Nefunguje to. Meditace, techniky dýchání, nic. Lidé kolem nás chodí a my se díváme, co to je. A připadá nám to jak ve filmu. Nedává to smysl. Nelze číst duchovní literaturu a vést hluboké spirituální hovory. Nelze vést ani přátelské rozhovory bez pocitu marnosti. Máme dojem, že ostatní nás nevidí a neslyší. Boucháme na stěny našeho bednění, ale odezva žádná. I fyzicky se nám daří mizerně. Hormonální skladba je v nesouladu, místo dopaminu a oxytocinu tvoříme kortizol a adrenalin (alespoň tak to vnímám). Zvyšovali jsme svoje vibrace, praktikovali všemožná učení a teď nic.

Pokud toto znáte nebo se vám to právě děje, haleluja, vaše Srdce se probouzí do normální galaktické přítomnosti! Zjišťujete, že se opravdu díváte na divadelní představení. Znovuobjevujete Božství v sobě, Já Jsem Přítomnost.

Jak může dávat smysl něco, co není živé? Něco, co bylo vytvořeno na základě parazitických procesů, něco, co uzurpuje, drancuje, vyhrožuje, soudí, srovnává, manipuluje?  Držíme se vzorců a přesvědčení, které nejsou naše. Trváme na udržení se v systémech, které nedisponují vlastním zdrojem energie. A naše ego nás dusí připomínkami, že to není pravda a že se nám to zdá, ev. nás utěšuje, že tím prošli jiní, tak my taky (a přitom dělá vše pro to, abychom tím neprošli).

Jediná cesta ven vede dovnitř.

Dovolit si procítit to, prožít bolest, setkat se skutečně se svými emocemi (celou dobu jsme na tom pracovali, to se neztratilo) a dotknout se Srdce, které nás vedlo. Konečně uvidět to šílenství, které je nám předkládáno jako normální, znamená ... zřejmě ano, projít těmito stavy, znamená to ale taky spojit se se skutečným, nikoliv falešným zdrojem. Transcendovat ego a postavit se do Pravdy. Začít cítit Život a Proudění. Vymanit se z matrixu. Nedávno mi přišel obraz, kdy se během probuzení přepojujeme trčící anténou jako autíčka na kolotočích z jedné sítě (matrixové) na druhou (živou).

Osobně jsem tímto stavem prošla nevím kdy a nevím jak. Přítomnost vymazává vzpomínky a naplňuje prostor Láskou. Ze spontánních průhledů do minulých životů si ale pamatuju chvíli, kdy jsem toto pocítila a došlo mi to, možná jsem si vzpomněla i na svoji misi tady, a vzdala jsem veškeré spirituální učení, jehož jsem tehdy byla institucionalizovaným představitelem. Naplnil mě obrovský soucit.

Pokud si dovolíme vidět situaci na Zemi takto, udělat krok důvěry je pak mnohem snazší. Staneme se multidimenzionální bytostí. Jsme najednou v několika dimenzích, ve 3. zůstáváme fyzicky a přitom vědomím kmitáme ve 4., 5., i 6., 7. A všechno si to uvědomujeme. V mozku vytvoříme nová nervová zapojení, ta stará založená na strachu a manipulaci prostě přestanou fungovat. Přeprogramujeme se. Matrixovou dimenzi prožíváme v otevřeném vědomí. Ta se rozestupuje a my plujeme, protože už neklademe odpory. A dokonce začínáme tvořit, manifestovat naše vlastní myšlenky. Vracíme se do nekonečna.

I.